„Studánko, studánko, dej mi krůpěj vody mému kohoutkovi; on se na kopečku dáví, zdvíhá vzhůru nohy.“ Studánka odpoví: „Vody tobě nedám, až mně přineseš z lípy lísteček.“ Slepička lípě dí: „Lípo, lípo, dej lístek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi.“ Lípa slípce praví: „Nedám ti lísteček, až mi od švadleny přineseš šáteček.“ Slípka běží, švadlenu prosí: „Švadleno, švadleno, dej lípě šáteček, ona dá lísteček, studánka vodičky.“ Švadlena opět dí: „Nedám ti šáteček, až přineseš hedvábí od královny Sáby.“ Slepička běží k Sábě, žádá: „Králičko, Sabičko, dej mi hedvábíčko, ať je dám švadleně, švadlena šáteček, lípa lísteček, studánka vodičky.“ Králička slípce praví: „Nedám hedvábíčko, až mi dáš od ševce překrásné střevíce.“ Slípka běží k ševci, praví: „Ševče, ševče, dej této králičce překrásné střevíce; ona dá mi hedvábíčko, hedvábí – šáteček, šáteček – lísteček, lísteček studánce a studánka dá vody.“ Švec slípce odpoví: „Nedám ti střevíce, pokud nepřineseš štětiny od svině.“ Slípka běží, prosí: „Svině, svině, dej ševci štětiny, on mi dá...

Jedna chudá vdova měla dvě dcery, dvojčata. Byly si v tváři tak podobny, že je nebylo možná rozeznati. Tím rozdílnější byly ale jejich povahy. Dobrunka byla děvče poslušné, pracovité, přívětivé a rozumné, zkrátka děvče nadobyčej dobré. Zloboha naproti tomu byla zlá, mstivá, neposlušná, lenivá a hrdá, ba měla všecky nectnosti, které jen vedle sebe býti mohou. A matka přece jen Zlobohu ráda měla, a kde jen mohla, jí nadlehčovala. Bydlely v lese v malé chaloupce, kam člověk málokdy zabloudil, ačkoli to nedaleko města bylo. Aby se Zloboha něčemu naučila, dovedla ji matka do města do jedné služby, kde se jí dosti dobře vedlo. Dobrunka musela zatím doma malé hospodářství spravovat. Když ráno kozu nakrmila, skromné, ale chutné jídlo přistrojila, sedničku a kuchyňku čistě vymetla a uspořádala, musela ještě, neměla-li právě potřebnější práci před rukama, ke kolovrátku zasednout a pilně přísti. Tenounké její předivo matka potom v městě prodala a začasté...

Byl jednou jeden král a ten měl syna a tři dcery. Jedenkráte stalo se, že jel s královnou na tři dni ze zámku; odevzdal tedy zámek a dcery synu a přikázal přísně, by žádných mrzutostí netropil, neboť věděl, že se rád se sestrami škádlí. Sotva král však ze zámku paty vytáhl, zavejskl si princ Silomil a k sestrám pospíchal. Našel je v zahradě. „Milé holky!“ křičel na ně již zdaleka, „teď můžeme po tři dni hrát, jak dlouho budeme jen chtít. Já jsem králem a vy mě musíte poslouchat.“ „I kdo by s tebou hrál,“ ozvaly se na to jeho sestry, sličné to dívky jako růžová poupátka. „Ty nám ubližuješ a nás zlobíš, nech nás raději samotny; my tě poslouchat nebudem.“ „Když mě nebudete poslouchat, nedostanete ani jíst, ani pít a dám vás zavřít do vašich pokojů, kde musíte zůstat, až se rodiče vrátí.“ „I počkej, ty ukrutníku!“ vzkřikly děvčata, „však my tě potrestáme.“ Nalámaly...