Pohádka o Kohoutkovi a o slepičce
„Studánko, studánko, dej mi krůpěj vody mému kohoutkovi; on se na kopečku dáví, zdvíhá vzhůru nohy.“
Studánka odpoví: „Vody tobě nedám, až mně přineseš z lípy lísteček.“
Slepička lípě dí: „Lípo, lípo, dej lístek studánce, studánka dá vody mému kohoutkovi.“
Lípa slípce praví: „Nedám ti lísteček, až mi od švadleny přineseš šáteček.“
Slípka běží, švadlenu prosí: „Švadleno, švadleno, dej lípě šáteček, ona dá lísteček, studánka vodičky.“
Švadlena opět dí: „Nedám ti šáteček, až přineseš hedvábí od královny Sáby.“
Slepička běží k Sábě, žádá: „Králičko, Sabičko, dej mi hedvábíčko, ať je dám švadleně, švadlena šáteček, lípa lísteček, studánka vodičky.“
Králička slípce praví: „Nedám hedvábíčko, až mi dáš od ševce překrásné střevíce.“
Slípka běží k ševci, praví: „Ševče, ševče, dej této králičce překrásné střevíce; ona dá mi hedvábíčko, hedvábí – šáteček, šáteček – lísteček, lísteček studánce a studánka dá vody.“
Švec slípce odpoví: „Nedám ti střevíce, pokud nepřineseš štětiny od svině.“
Slípka běží, prosí: „Svině, svině, dej ševci štětiny, on mi dá...
Honza a Datový Obor
V dávných časech, kdy ještě nebyly takové vynálezy, jaké známe dnes, žil byl statný chlapec jménem Honza v malé vesničce na úpatí velké hory. Honza byl zvědavý a odhodlaný, rád poznával tajemství světa, a tak často sedával pod starým jabloní a snil o dobrodružstvích.Jednoho dne přišla do vesnice nová zpráva – do blízké vesnice se prý nastěhoval velký a mocný obr, který prý ovládal celé okolí svými přístroji a kouzly zvanými "digitální sítě". Lidé se ho báli, neboť obr se stále chlubil tím, že má moc nad všemi daty a informacemi, a že kdo ho vyzve, musí být připraven na velkou zkoušku.Honza však nebyl z těch, kdo se bojí. I když mu jeho starší vesničané dávali pozor, že obr má tajné kouzlo zvané "server", spojil se se svými přáteli a rozhodl se, že toho obrovského kouzelníka jeho zdatnosti zbaví. Vypravil se na cestu na místo, kde se obr usadil, a...
O zlatém kolovrátku
Jedna chudá vdova měla dvě dcery, dvojčata. Byly si v tváři tak podobny, že je nebylo možná rozeznati. Tím rozdílnější byly ale jejich povahy. Dobrunka byla děvče poslušné, pracovité, přívětivé a rozumné, zkrátka děvče nadobyčej dobré. Zloboha naproti tomu byla zlá, mstivá, neposlušná, lenivá a hrdá, ba měla všecky nectnosti, které jen vedle sebe býti mohou. A matka přece jen Zlobohu ráda měla, a kde jen mohla, jí nadlehčovala. Bydlely v lese v malé chaloupce, kam člověk málokdy zabloudil, ačkoli to nedaleko města bylo. Aby se Zloboha něčemu naučila, dovedla ji matka do města do jedné služby, kde se jí dosti dobře vedlo. Dobrunka musela zatím doma malé hospodářství spravovat. Když ráno kozu nakrmila, skromné, ale chutné jídlo přistrojila, sedničku a kuchyňku čistě vymetla a uspořádala, musela ještě, neměla-li právě potřebnější práci před rukama, ke kolovrátku zasednout a pilně přísti. Tenounké její předivo matka potom v městě prodala a začasté...
Hlasová Víla ze Spotify Háje
Kdysi dávno, v kraji uprostřed zelených hájů a rozlehlých luk, žila v tajemném lese Víla Meluzína. Ne však obyčejná víla — byla to Hlasová Víla, která uměla zpívat a šeptat do všech lidí přes nejkrásnější a nejmocnější kouzelnou síť, jež se jmenovala internet. Všichni obyvatelé kraje ji nazývali Spotify Háje, neboť její zpěv a hlasové kouzlo přinášely radost do srdcí lidí i zvířat.Víla Meluzína měla zvláštní schopnost: otevřít svým kouzelným hlasem jakýkoli hudební poklad z odvěkých dob i moderního věku. Lidé si jí vážili a pohodlně poslouchali její melodie přes kouzelné krabičky, jež se nazývaly mobily a tablety. Tyto předměty dokázaly spojit všechny sítě, a tak každý, kdo měl správné kouzlo a věděl, jak je použít, mohl poslouchat její písně a vědět, co se děje v širokém světě.Jednoho dne však přišla do lesa záhadná postava – zlý Čaroděj Záblesk, který toužil ovládnout všechny sítě a zpřetrhat spojení s Vílu Meluzínou....
Jak hráli divadlo a na Mikuláše co bylo
Pejsek s kočičkou si chtěli venku zahrát s dětmi, ale žádné děti venku nebyly.
„Co to?“ podivil se pejsek, „že nejsou venku žádné děti. Kdepak je Pavlíček a Věra, Jenda a Slávek, Pepík a Helenka, kdepak je Zorka a Jarda a Mirko a kdepak je Otík a Alenka a Boženka a ty všechny ostatní?“
„Kde by byly?“ řekla kočička. „Cožpak to nevíš? Je přece škola, jsou ve škole, ty menší jsou ve školce a ty větší už v I. a II. třídě.“
„Aha,“ povídal pejsek, „já jsem zapomněl, že dnes není neděle.“
„Ale Jenda a Věra ve škole nejsou,“ řekla kočička. „Oni mají kašel a rýmu a musejí být doma.“
„Jenda a Věra?“ podivil se pejsek. „To jsou hodné děti, ty mám zrovna rád. Víš co, kočičko, půjdeme k nim na návštěvu a nějak je potěšíme, když nemohou jít ven.“
„Dobře,“ řekla kočička. „A vezmeme s sebou naši panenku Járinku, co jsme ji našli a co...
Jak našli panenku, která tence plakala
Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat. A tak si povídali.
„Víš, kočičko,“ řekl pejsek, „my bychom také měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle prší, měli bychom si aspoň s čím hrát.“
„Cožpak já, já ani těch hraček moc nepotřebuji,“ řekla kočička. „Mně stačí klubíčko nití, ba někdy i jen kousek papírku, když si chci hrát. Ale znám děti, které mají hraček, že ani nevědí, co s nimi, a ani si už pak s nimi nehrají a nechávají je po všech koutech válet.“
„Ba,“ bručel pejsek, „a to není od těch dětí hezké. Vždyť je to škoda. Ani pak nedávají na ty hračky pozor, mají je špinavé, rozbité a roztrhané až hanba povídat.“
„To jsou nepořádné děti,“ řekla kočička. „Co já ti už viděla zkažených hraček! Takovým dětem, které si svých hraček nedovedou vážit, by se ani žádné neměly...
O slunečníku, měsíčníku a větrníku
Byl jednou jeden král a ten měl syna a tři dcery. Jedenkráte stalo se, že jel s královnou na tři dni ze zámku; odevzdal tedy zámek a dcery synu a přikázal přísně, by žádných mrzutostí netropil, neboť věděl, že se rád se sestrami škádlí.
Sotva král však ze zámku paty vytáhl, zavejskl si princ Silomil a k sestrám pospíchal. Našel je v zahradě. „Milé holky!“ křičel na ně již zdaleka, „teď můžeme po tři dni hrát, jak dlouho budeme jen chtít. Já jsem králem a vy mě musíte poslouchat.“
„I kdo by s tebou hrál,“ ozvaly se na to jeho sestry, sličné to dívky jako růžová poupátka. „Ty nám ubližuješ a nás zlobíš, nech nás raději samotny; my tě poslouchat nebudem.“
„Když mě nebudete poslouchat, nedostanete ani jíst, ani pít a dám vás zavřít do vašich pokojů, kde musíte zůstat, až se rodiče vrátí.“
„I počkej, ty ukrutníku!“ vzkřikly děvčata, „však my tě potrestáme.“
Nalámaly...
Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort
Pejsek měl mít zítra svátek a kočička narozeniny. Děti to věděly a chtěly pejska a kočičku nějak k svátku a k narozeninám překvapit. Přemýšlely, co by pejskovi a kočičce daly nebo udělaly; pak si vzpomněly a řekly: „Víte co, děti? Uděláme pejskovi a kočičce k svátku dort!“
Jak řekly, tak udělaly. Vzaly si na to formičku a uplácaly pejskovi a kočičce z písku krásný dort; navrch daly pět pěkně bílých kamínků, to byly jako mandle, a dort byl jako opravdivý.
Donesly ho kočičce a pejskovi. „Tumáte, přinesly jsme vám k svátku a k narozeninám dort. Je moc dobrý; můžete si ho celý sníst.“
Pejsek s kočičkou si dort vzali, dělali nad ním „Ňamňamňam, je dobrý, ten se vám povedl,“ a dělali, jako by ho jedli. „Děkujeme vám,“ řekli dětem, „takovýhle dort jsme jakživi nejedli.“ Děti z toho měly radost a šly domů.
„Škoda že pejskové a kočičky písek nejedí,“ řekl pejsek kočičce, když děti...
O klucích z Domažlic
Pejsek s kočičkou seděli na pohovce a vymýšleli si, co by měli dělat, aby se pobavili a dobře se měli. Někdo zaklepal, oni řekli „dále“ a vešel pan Čapek.
„I heleďme,“ řekl pejsek, „vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.“
„I vím,“ řekl pan Čapek, „vždyť jsem to přece všecko napsal.“
„A to povídání o noční košilce taky?“ ptal se pejsek. „A jaké to máte v ruce psaní?“
„Však právě proto jsem přišel,“ povídá pan Čapek. „To psaní je z města Domažlic od kluků z II. třídy. Podívejte se, co mně tady napsali!“
V tom psaní bylo napsáno tohle:
„Milý pane Čapku!
Nám se tuze líbila v dětském koutku pohádka o psíčkovi a kočičce. Prosíme Vás, pane spisovateli, napište nám zase brzy něco o kočičce a psíčkovi nebo něco o klucích, jako jsme my.
Pozdravují Vás kluci z II. A...
O pyšné noční košilce
"Považte, děti, co se pejskovi jednou stalo!
Hopsal, skákal, hrál si s kočičkou na louce, váleli sudy, dělali kotrmelce a všelijaké jiné komedie a přitom si někde vrazil do pacičky ostrý střep. Byl to malý střep, ale hodně to bolelo a nemohl na tu nožičku dobře došlápnout.
„Je to ale nerozum a neopatrnost,“ hubovala kočička, „nechat takhle někde válet střepy. To by lidé neměli nikdy dělat! Střepy se mají vždycky pěkně uklidit. Pak na to někdo šlápne, třeba některé zvířátko, nebo třeba i děti, když jsou bosy, a rozříznou si nožičku a pak to bolí a teče jim z toho krev. Pojď, pejsku, můj chudáčku, moje nynyny, ty můj pišulko a pišulánku, můj pišiši a pišišišínku, ty můj broučku zlatý, pojď, ty moje ubohá pišišindo, já tě vezmu domů a zavážu ti tlapičku, aby tě ta bolístka tak nebolela!“
Doma kočička pejskovi tlapičku pofoukala a vymyla a zavázala, aby ho ta bolístka tak...