Hlasová Víla ze Spotify Háje
Kdysi dávno, v kraji uprostřed zelených hájů a rozlehlých luk, žila v tajemném lese Víla Meluzína. Ne však obyčejná víla — byla to Hlasová Víla, která uměla zpívat a šeptat do všech lidí přes nejkrásnější a nejmocnější kouzelnou síť, jež se jmenovala internet. Všichni obyvatelé kraje ji nazývali Spotify Háje, neboť její zpěv a hlasové kouzlo přinášely radost do srdcí lidí i zvířat.Víla Meluzína měla zvláštní schopnost: otevřít svým kouzelným hlasem jakýkoli hudební poklad z odvěkých dob i moderního věku. Lidé si jí vážili a pohodlně poslouchali její melodie přes kouzelné krabičky, jež se nazývaly mobily a tablety. Tyto předměty dokázaly spojit všechny sítě, a tak každý, kdo měl správné kouzlo a věděl, jak je použít, mohl poslouchat její písně a vědět, co se děje v širokém světě.Jednoho dne však přišla do lesa záhadná postava – zlý Čaroděj Záblesk, který toužil ovládnout všechny sítě a zpřetrhat spojení s Vílu Meluzínou....
Jak hráli divadlo a na Mikuláše co bylo
Pejsek s kočičkou si chtěli venku zahrát s dětmi, ale žádné děti venku nebyly.
„Co to?“ podivil se pejsek, „že nejsou venku žádné děti. Kdepak je Pavlíček a Věra, Jenda a Slávek, Pepík a Helenka, kdepak je Zorka a Jarda a Mirko a kdepak je Otík a Alenka a Boženka a ty všechny ostatní?“
„Kde by byly?“ řekla kočička. „Cožpak to nevíš? Je přece škola, jsou ve škole, ty menší jsou ve školce a ty větší už v I. a II. třídě.“
„Aha,“ povídal pejsek, „já jsem zapomněl, že dnes není neděle.“
„Ale Jenda a Věra ve škole nejsou,“ řekla kočička. „Oni mají kašel a rýmu a musejí být doma.“
„Jenda a Věra?“ podivil se pejsek. „To jsou hodné děti, ty mám zrovna rád. Víš co, kočičko, půjdeme k nim na návštěvu a nějak je potěšíme, když nemohou jít ven.“
„Dobře,“ řekla kočička. „A vezmeme s sebou naši panenku Járinku, co jsme ji našli a co...
Jak našli panenku, která tence plakala
Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat. A tak si povídali.
„Víš, kočičko,“ řekl pejsek, „my bychom také měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle prší, měli bychom si aspoň s čím hrát.“
„Cožpak já, já ani těch hraček moc nepotřebuji,“ řekla kočička. „Mně stačí klubíčko nití, ba někdy i jen kousek papírku, když si chci hrát. Ale znám děti, které mají hraček, že ani nevědí, co s nimi, a ani si už pak s nimi nehrají a nechávají je po všech koutech válet.“
„Ba,“ bručel pejsek, „a to není od těch dětí hezké. Vždyť je to škoda. Ani pak nedávají na ty hračky pozor, mají je špinavé, rozbité a roztrhané až hanba povídat.“
„To jsou nepořádné děti,“ řekla kočička. „Co já ti už viděla zkažených hraček! Takovým dětem, které si svých hraček nedovedou vážit, by se ani žádné neměly...
O slunečníku, měsíčníku a větrníku
Byl jednou jeden král a ten měl syna a tři dcery. Jedenkráte stalo se, že jel s královnou na tři dni ze zámku; odevzdal tedy zámek a dcery synu a přikázal přísně, by žádných mrzutostí netropil, neboť věděl, že se rád se sestrami škádlí.
Sotva král však ze zámku paty vytáhl, zavejskl si princ Silomil a k sestrám pospíchal. Našel je v zahradě. „Milé holky!“ křičel na ně již zdaleka, „teď můžeme po tři dni hrát, jak dlouho budeme jen chtít. Já jsem králem a vy mě musíte poslouchat.“
„I kdo by s tebou hrál,“ ozvaly se na to jeho sestry, sličné to dívky jako růžová poupátka. „Ty nám ubližuješ a nás zlobíš, nech nás raději samotny; my tě poslouchat nebudem.“
„Když mě nebudete poslouchat, nedostanete ani jíst, ani pít a dám vás zavřít do vašich pokojů, kde musíte zůstat, až se rodiče vrátí.“
„I počkej, ty ukrutníku!“ vzkřikly děvčata, „však my tě potrestáme.“
Nalámaly...
Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort
Pejsek měl mít zítra svátek a kočička narozeniny. Děti to věděly a chtěly pejska a kočičku nějak k svátku a k narozeninám překvapit. Přemýšlely, co by pejskovi a kočičce daly nebo udělaly; pak si vzpomněly a řekly: „Víte co, děti? Uděláme pejskovi a kočičce k svátku dort!“
Jak řekly, tak udělaly. Vzaly si na to formičku a uplácaly pejskovi a kočičce z písku krásný dort; navrch daly pět pěkně bílých kamínků, to byly jako mandle, a dort byl jako opravdivý.
Donesly ho kočičce a pejskovi. „Tumáte, přinesly jsme vám k svátku a k narozeninám dort. Je moc dobrý; můžete si ho celý sníst.“
Pejsek s kočičkou si dort vzali, dělali nad ním „Ňamňamňam, je dobrý, ten se vám povedl,“ a dělali, jako by ho jedli. „Děkujeme vám,“ řekli dětem, „takovýhle dort jsme jakživi nejedli.“ Děti z toho měly radost a šly domů.
„Škoda že pejskové a kočičky písek nejedí,“ řekl pejsek kočičce, když děti...
O klucích z Domažlic
Pejsek s kočičkou seděli na pohovce a vymýšleli si, co by měli dělat, aby se pobavili a dobře se měli. Někdo zaklepal, oni řekli „dále“ a vešel pan Čapek.
„I heleďme,“ řekl pejsek, „vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.“
„I vím,“ řekl pan Čapek, „vždyť jsem to přece všecko napsal.“
„A to povídání o noční košilce taky?“ ptal se pejsek. „A jaké to máte v ruce psaní?“
„Však právě proto jsem přišel,“ povídá pan Čapek. „To psaní je z města Domažlic od kluků z II. třídy. Podívejte se, co mně tady napsali!“
V tom psaní bylo napsáno tohle:
„Milý pane Čapku!
Nám se tuze líbila v dětském koutku pohádka o psíčkovi a kočičce. Prosíme Vás, pane spisovateli, napište nám zase brzy něco o kočičce a psíčkovi nebo něco o klucích, jako jsme my.
Pozdravují Vás kluci z II. A...
O pyšné noční košilce
"Považte, děti, co se pejskovi jednou stalo!
Hopsal, skákal, hrál si s kočičkou na louce, váleli sudy, dělali kotrmelce a všelijaké jiné komedie a přitom si někde vrazil do pacičky ostrý střep. Byl to malý střep, ale hodně to bolelo a nemohl na tu nožičku dobře došlápnout.
„Je to ale nerozum a neopatrnost,“ hubovala kočička, „nechat takhle někde válet střepy. To by lidé neměli nikdy dělat! Střepy se mají vždycky pěkně uklidit. Pak na to někdo šlápne, třeba některé zvířátko, nebo třeba i děti, když jsou bosy, a rozříznou si nožičku a pak to bolí a teče jim z toho krev. Pojď, pejsku, můj chudáčku, moje nynyny, ty můj pišulko a pišulánku, můj pišiši a pišišišínku, ty můj broučku zlatý, pojď, ty moje ubohá pišišindo, já tě vezmu domů a zavážu ti tlapičku, aby tě ta bolístka tak nebolela!“
Doma kočička pejskovi tlapičku pofoukala a vymyla a zavázala, aby ho ta bolístka tak...
Heslo pro Otevření Nebe
Za dávných času, v krajích širokých a hlubokých, žilo malé děvčátko jménem Eliška. Byla to dívka zvědavá, co ráda zkoumala, jak se věci pohybují a jak spolu vše souvisí. Její zvídavost ji vedla k tajemnému hradu, který stával u krajiny, a kde se říkalo, že se skrývá brána do nebes, jenž může být probuzeno jediným správným heslem.Jednoho dne, když slunce zapadlo a obloha se začala temnit, zaslechla Eliška šeptání větru a zvuk staré písně, jež se zdála být něčím víc než jen šumem. V tu chvíli se před ní objevil tajemný starý moudrý muž, který se představil jako strážce Nebeské brány."Dívko," pravil, "když chceš odhalit tajemství nebes, musíš najít heslo, jež je skryté v síti vědění a v srdci tvojeho ducha. Pouze ten, kdo rozumí starým znakům a umí spojit síly technologií a moudrosti, může bránu otevřít."Eliška se zamyslela. "Ale jak poznám heslo, když je to skryté v sítích a...
O princezně se zlatou hvězdou na čele
Byl jeden král a královna a ta královna měla na čele zlatou hvězdu. Měli se sice manželé velmi rádi, ale bohužel, jich blaženost dlouho netrvala. Žalost královu není možné vypovědět ani vypsat, to ví jen ten, kdo ztratil, co miloval.
Dlouho nechtěl se král ani na dítě podívat, které bylo příčinou matčiny smrti, konečně zvítězila ale láska otcovská a úsměv milostného dítěte přikouzlil jej poutem nerozlučným. Bylo ale dítě to věru tak hezounké, živý obraz krásné matky, že z něho člověk nerad oko spustil. Pro neobyčejnou sličnost nazváno jest děvčátko Lada.
Několik let uběhlo od té doby, co královna zemřela, a dvořenínové nutili krále, aby se oženil, že by se stal pokojnějším a veselejším. Odpověděl jim král takto: „Když královna na úmrtním loži se mnou se loučila, prosila mne, kdybych se musel ženit, abych si jinou nebral, než která jí bude docela podobna. Já se na to zapřisáhl a vzal bohy za...
O pejskovi a kočičce, jak psali psaní děvčatům do Nymburka
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě. „Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe –“
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, divže se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“
„Víš co,“ řekl pejsek, „zůstaneme celý den v posteli a budeme si hrát posteli.“
„To nejde,“ povídala kočka. „Nejsme přece nemocní, abychom byli celý den v posteli! A krom toho jsme dostali...