Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zejtra, dřív než udeří zima.A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: „Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.“ – A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. „Kmotřičko, copak máte?“ – „I Broučku, pekli jsme koláče, s tvarohem a s mákem.“ – A už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si jeden vzal, a Brouček, že zkusí také jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli...