A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc daremná. „Milé dítě, nesmíš s tím ženěním odkládat. Vidíš, já už nikam nemohu. A tatínek už měl plán hotový. Dozadu do dvora že přistavějí světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.„Ale prosím vás, maminko, koho pak bych já si vzal? Vždyť já nikoho neznám.“ – „I vždyť ty někoho přece znáš. Jen když bude hodná a poslušná. Janinka ti to poví.“A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladny, a když nemohou letět, že budou stavět. A stavěli. Kmotříček jim pomáhal a do Jana byla světnička hotova, taková krásná, jako malovaná.„Tak, Broučku,“ začala jednou Janinka, „teď za tou nevěstou. Vždyť vidíš, že maminka už nikam nemůže.“ – „Ale když já žádnou neznám.“ – „I kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys nebyl zas neposlušný.“ – „A...